Jste zde

Orientální zahrada

Orientální zahrada snese všechny rostliny s druhovým jménem "japonica" (Kerria japonica, Cercidiphyllum japonicum, Anemone hupehensis var. japonica, Acer japonicum, Petasites japonicum......), ale i další druhy, převážně introdukované z Východu, zejména ty s vodorovnou strukturou větví (např. Viburnum plicatum, Cornus kousa) a do byliného patra (podrostu) zejména ty s obřími nápadnými listy (Astilboides, Rheum palmatum, Rodgersie, Peltiphyllum -když už ta nejkrásnější rostlina s obřími listy, Gunnera, nemá  v našem klimatu šanci ani v nejteplejších oblastech).

Barvy květů se moc nenosí, semtam kaempferův kosatec u jezírka či v květnu azalka. Důraz je kladen na tvary listů a odstíny zeleně. Výborně působí kombinace s bílou i v oblasti tvrdých materiálů (štěrk). Stylově skvěle působí bambus na zástěny, plůtky, treláže.

Typické dřeviny, které by v orientální zahradě neměly chybět: japonské javory (tím je míněn Acer japonicum se svými četnými kultivary a ještě širší skupina Acer palmatum), vrby (zejména převislé), Wisteria, sakury (většinou růžově kvetoucí japonské třešně).

V orientálním designu se můžeme trochu spolehnout na roztomilou titěrnost. Platí: co je malé, to je hezké. Orientální zahrady měly být původně jakousi zmenšeninou krajiny, budovaly se však uvnitř klášterních objektů, záměrně bez jakékoli souvislosti s okolním světem, takže pozor v případě, že chcete dotáhnout Vaši orientální zahradu do dokonalosti včetně typických lucerniček, pagod, klenutých můstečků - uvažte, zda u Vás existují vhodné podmínky. 

Přemýšlela jsem, co velká část populace na celém světě tolik obdivuje na vyhraněně japonské zahradě: myslím, že je to úzký vztah k přírodě, přírodním materiálům, skrytý přísný řád uprostřed zdánlivé uvolněnosti a řízené ticho.